MUDr. Jakub Dočkal patří mezi mladé lékaře, kteří po absolvování studia medicíny zamířili do Nemocnice Strakonice. Interní oddělení, kde nyní působí, si zvolil už během studia při povinné praxi. O svých začátcích, práci s pacienty i o tom, proč dává přednost okresní nemocnici před velkou „fakultkou“, mluví v našem rozhovoru.
Vy jste původem z Plzně. Jak jste se tedy dostal až do Strakonic?
Narodil jsem se a vyrůstal v Plzni, ale moje rodina má kořeny tady, na Strakonicku. Můj otec vyrůstal u své tety v Češticích, kde měla chalupu. Do Plzně se přestěhoval až později, ale ten dům v Češticích v rodině zůstal. Dokonce i s nemocnicí ve Strakonicích jsem měl kontakt už v dětství. Moje prateta tu byla často léčená na chirurgii a já sem za ní jezdil na návštěvy. Takže jsem nemocnici i město znal, měl jsem k nim blízký vztah. Když jsem se po letech rozhodoval, kam po studiích zamířit, říkal jsem si, že by to dávalo smysl.
Takže vás ten kraj vlastně přitáhl zpátky?
Dá se to tak říct. Okolí jsem znal a mám ho rád. Navíc, když jsem se rozhodoval v 6. ročníku, kam jít na povinnou praxi, moje přítelkyně architektka, pracovala na projektu v Blatné. Takže jsme do regionu začali jezdit častěji a oba jsme si tady našli vztah k místu. Nakonec jsme se rozhodli, že se sem přestěhujeme natrvalo. Byl to krok, který dával smysl jak osobně, tak profesně.
Kdy jste se rozhodl, že budete lékařem?
Moje cesta k medicíně byla vlastně docela přímá, ale trochu úsměvná. V rodině máme několik lékařů – moje maminka je psychiatrička a její praděda byl plzeňský lékař. Takže jsem k tomu oboru měl od dětství blízko, i když jsem si dlouho myslel, že na medicínu asi nemám.
Rodina mě ale podporovala, říkali mi: „Určitě to zkus.“ Tak jsem si podal přihlášku a dostal se. Zvládnul jsem první ročník a šel krůček po krůčku dál, až jsem ve Strakonicích na interním oddělení.
Kdo vás během studia nejvíc ovlivnil?
Na začátku určitě rodina, později to byli spolužáci. Měli jsme mezi sebou výbornou partu, navzájem jsme si pomáhali a motivovali se. To je podle mě hrozně důležité – mít kolem sebe lidi, se kterými se můžete o studium i stres podělit.
A pak mě ovlivnil pan doktor Motáň z plzeňské fakulty. Učil nás i během covidové doby, s velkou trpělivostí a smyslem pro humor. Internu bral vážně, ale zároveň ji uměl podat lidsky a srozumitelně. Bylo to poprvé, kdy jsem si řekl, že tohle je obor, který bych chtěl dělat.
Na praxi v šestém ročníku jste si vybral Strakonice. Bylo to vaše cílené rozhodnutí?
Ano, chtěl jsem sem jít záměrně. Na plzeňské fakultě si studenti nejčastěji vybírají fakultní nemocnic nebo nemocnici podle místa bydliště. Ale také podle zkušeností předešlých studentů 6. ročníku. Strakonice mají dlouhodobě skvělé hodnocení.
Takže když jsem měl možnost vybírat, Strakonice byly jasná volba. A nelituju toho – od prvního dne jsem měl pocit, že tady to funguje jinak než ve velkých fakultních nemocnicích. Člověk se tu rychleji zapojí, má prostor učit se a navázat vztahy s kolegy i s pacienty.
A právě tehdy jste se rozhodl, že zůstanete?
Přesně tak. První den se nás pan primář ptal, kdo zvažuje internu – a já byl tehdy jediný, kdo nesměle zvedl ruku. Ale čím déle jsem tu byl, tím víc jsem měl jasno, že právě interna a právě Strakonice jsou pro mě to pravé místo.
Interna je sice náročná, ale tady jsem viděl, že má smysl. Kolektiv je lidský, prostředí vstřícné a práce pestrá.
Čím vás interna tolik přitahuje?
Interna je obor, který k sobě člověk musí mít vztah. Je náročná na přemýšlení, ale zároveň krásná tím, že propojuje různé oblasti medicíny. Každý den je jiný – jeden den řešíte kardiologii, druhý den metabolické problémy.
Je to obor, který vás nutí hledat souvislosti a pořád se učit. A taky je to obor, kde se k vám pacienti vracejí. Vidíte jejich vývoj, můžete sledovat, jak se jim daří – to je naplňující.
Vy jste ale zvažoval i radiologii a pediatrii. Proč nakonec zvítězila interna?
Radiologie mě bavila, protože mě zajímala její technická strana. Ale zároveň se mi líbí být v přímém kontaktu s lidmi. Pediatrii jsem zvažoval taky, ale uvědomil jsem si, že mě víc naplňuje práce s dospělými pacienty. Interna mi dává prostor využít analytické myšlení, ale zároveň neztratit ten lidský rozměr medicíny.
Jak jste vnímal Strakonickou nemocnici během praxe?
Velmi pozitivně. Hned od začátku jsem měl pocit, že to tu funguje přirozeně – že mezi lékaři a sestrami je dobrá spolupráce. Interna je náročná, ale tady jsem cítil, že v tom člověk není sám. Samozřejmě, první dny byly pro mě nové, člověk má respekt, všechno si osahává. Ale kolegové byli vstřícní a pomáhali, když bylo třeba. To pro mě bylo důležité – necítit se jen jako „student navíc“, ale jako součást týmu.
Hrály při vašem rozhodování roli i benefity, které nemocnice nabízí?
Řekl bych, že jen částečně. Pro mě bylo hlavní, že se tu dobře pracuje a že se cítím být užitečný. Ale samozřejmě jsem vnímal, že finanční ohodnocení ve Strakonicích je lepší než v jiných krajích.
Dostal jsem také náborový příspěvek, který se v mém případě hodil, protože jsme zrovna pořizovali bydlení. Věděl jsem, že nemocnice nabízí i možnost ubytování, ale já jsem chtěl být samostatný, takže jsem si byt našel sám. Dnes bydlím kousek od nemocnice, takže mám do práce patnáct minut pěšky – ideální.
Jak se vám ve Strakonicích žije mimo práci?
Dobře. Po studiu člověk ocení, když má konečně čas i na sebe. Já si tady našel spoustu možností, jak se odreagovat – chodím plavat, občas do posilovny, do klubu deskových her, kde se potkávám s lidmi mimo práci. Baví mě i modelářství a vaření, to je takový můj způsob relaxace.
Co byste poradil medikům, kteří přemýšlejí, kam po škole nastoupit?
Aby se rozhodovali podle toho, co chtějí od života, ne podle toho, co se „má“. V menší nemocnici se člověk naučí samostatnosti a získá zkušenosti, které by jinde nabíral mnohem déle.
Ať se podívají i na prostředí, kde budou žít. Já jsem si Strakonice vybral proto, že mi dávají smysl nejen profesně, ale i lidsky.
A nelitujete svého rozhodnutí?
Ani trochu. Strakonická nemocnice mi dala šanci začít profesní život v prostředí, kde se cítím dobře, kde se můžu učit a růst. Mám kolem sebe kolegy, se kterými si rozumím, pacienty, kteří se vracejí a důvěřují mi – a to je pro mě potvrzení, že jsem si vybral správně.
